Dalibor Votava: Hráči k sobě musí mít úctu!

FC Tempo je první trenérskou štací Dalibora Votavy. V současné době má za sebou s mladším dorostem hrajícím I. třídu neuvěřitelnou řadu devíti vítězství s impozantním poměrem vstřelených a obdržených branek 38:3.

K trénování se dostal vlastně náhodou. V začátcích těžil především ze svých bohatých hráčských zkušeností, později k tomu přidal i teorii, při studiu trenérské UEFA licence B.

Na první pohled působí plachým dojmem, ale má vlastní názory za kterými si stojí a za které je ochoten tvrdě bojovat. O svých cílech má zcela jasno. Tempo každopádně patří do přeboru.


Dalibore, na úvod by mě zajímalo, jak jsi se ty vlastně dostal na Tempo, kdo tě sem přivedl?

Na Tempo jsem se dostal jako trenér čirou náhodou. Začátkem října 2000 přišel syn Martin v pondělí z tréninku velmi brzy. Když jsem se ho ptal na důvod, sdělil mi, že trénink nebyl, protože trenér Procházka přišel na trénink a klukům sdělil, že trénink není a že on u nich končí a co s nimi bude, že neví. Vzhledem k tomu, že kluci měli hrát ve středu další mistrovské utkání na hřišti posledních Cholupic a sami byli předposlední, rozhodl jsem se po dohodě s dalšími rodiči, že tam s nimi pojedeme. V té době jsem ani pořádně nevěděl, co všechno je potřeba udělat, aby se zápas mohl odehrát. A protože ještě nepřišel rozhodčí a já jsem hrál fotbal závodně 17 let, vyhověl jsem žádosti domácích a ještě toto utkání odřídil jako hlavní rozhodčí. Vyhráli jsme 2:1 a já byl šťastný, že to tak dopadlo. Smutný jsem byl jen z chování domácích fanoušků, kteří mi poplivali celé auto.

A jak dlouho na Tempu působíš?

Jsou to nyní 3 roky, co jsem s tímto mužstvem. A vzhledem k tomu, že jsem se i v loňském roce odhodlal k trenérské licenci, je mi dnes jasné, že tu dnes ještě nějaký rok vydržím, bude-li zájem ze strany hráčů i oddílu.

Skoro každý trenér někde hrával? Kde jsi hrával zamlada ty? A jak na to vzpomínáš?

S fotbalem jsem začínal v 7 letech na hřišti Uhelných skladů Praha v Praze na Cibulkách. Měl jsem to z domova na toto hřiště 5 minut pěšky, takže to bylo ideální. Zde jsem vydržel celých 17 let a jen v dorosteneckém věku jsem byl 6 měsíců na hostování v ligovém dorostu Admiry Praha. Z důvodů zranění, které mi způsobil protihráč a jehož léčení si vyžádalo více než 3 měsíce, jsem se rozhodl vrátit se zpět. V "Uhelkách" jsem prošel všemi věkovými kategoriemi až do prvního mužstva dospělých, kde jsem si zahrál vedle takových osobností jako byl Václav Hladík ze Sparty nebo Mirek Pauřík ze Slávie a na to se nedá zapomenout. Na Uhelkách byla skvělá parta v každé věkové kategorii. Trávil jsem zde všechen volný čas.

Vzpomeneš si ještě dneska na nějakého svého bývalého trenéra? Máš dnes nějaký trenérský vzor?

Zde jsem také poznal svého nejoblíbenějšího trenéra. Byl jím pan Karel Trnka, který pracoval nejprve jako funkcionář v Admiře Praha a později v Uhelných skladech. Byl to právě on, kdo mě doporučil do ligové dorostu Admiry a přemluvil mě, abych to alespoň na rok zkusil. Mně se moc nechtělo, znamenalo to pro mě veliké dojíždění přes celou Prahu, ale přemluvil mě. Tento člověk mi dal nejvíce a to nejen po fotbalové stránce, ale i svým přísným avšak nadmíru lidským přístupem k hráčům. On dokázal skloubit v mužstvu dospělých zkušenost starších hráčů s nezkušeností nás mladých, kteří jsme do prvního mužstva přešli.

Trénování zabere spoustu času, co na to říká manželka, co rodina?

Byla to právě manželka, která mě přesvědčila, abych u fotbalu a kluků zůstal. Hrál zde i náš starší syn Martin. Mně se do toho zpočátku moc nechtělo, protože to je velmi zodpovědná činnost a navíc časově náročná. Mám dost náročné zaměstnání a pracuji navíc 40km od Prahy, a tak jsem musel celý svůj týdenní program přeorganizovat a přizpůsobit fotbalu. Dnes už jsme si s manželkou na tento rytmus zvykli, že nám to už ani nepřijde. Ale vzhledem k tomu, že se vracím každý den až večer, je to právě ona, na které závisí většina rodinných povinností. O to více se těšíme na společné víkendy na naší chalupě nedaleko Prahy, kde trávíme celá rodina čas pohromadě s dvěma kočkami Lízou a Valentýnkou a morčetem Čertíkem.

Ale už k trénování, po sestupu si vedete v I. třídě více než suverénně. Nemohu se nezeptat, co si myslíš o postupu?

Sestup z přeboru je pro mě dodnes velmi bolavá záležitost, zvláště když se podívám na tabulku a hru mužstva Gordicu, které zůstalo v přeboru na náš úkor. Myslím si, že bychom v přeboru hráli daleko důstojnější roli. Já jsem to stále ještě nestrávil, protože chyběl jediný bod, který jsme měli uhrát a o který se hráči připravili vlastní nezodpovědností. Na výsledcích se projevilo, že všichni hráči ročníku 1986 museli nastupovat již za starší dorost a nebyli k pravidelně k dispozici pro zápasy mladšího dorostu, kam svým věkem ještě patřili a nebo hráli během jednoho dne dva zápasy, což se nutně muselo projevit na jejich výkonu. Sestoupili jsme s mužstvy Podolí a Vršovicemi, se kterými jsme sehráli i nyní své mistrovské zápasy a oba své soupeře jsme zvláště ve druhých poločasech dost výrazně přehráli. Proto je nyní naší povinností udělat maximum pro opětovný návrat do přeboru.

Můžeš porovnávat. Jaký je rozdíl mezi přeborem a I. třídou?

Rozdíl mezi přeborem a I.A třídou je obrovský. V přeborových mužstvech je mnohem větší konkurence hráčů, prakticky každé mužstvo má nejméně 16-20 kvalitních hráčů a nebo mají za sebou B mužstva, jejichž hráči je mohou pravidelně doplňovat. Tam si hráči daleko lépe uvědomují, jaký musí být jejich přístup k tréninkům i k fotbalu vůbec. Je sice hezké a příjemné vyhrávat vysokým rozdílem, ale hráči za rozhodnutého stavu ztrácejí motivaci a chybí i větší nasazení ve hře.

Čím přehrává tvoje mužstvo soupeře, jaké jsou jeho přednosti?

Od počátku se snažím, aby mužstvo fungovalo jako dobrý kolektiv, kde hráči mají k sobě vzájemně úctu a na hřišti dokážou makat jeden za druhého. Od počátku to bylo největší úskalí, které jsem musel překonat. Hráči byli k sobě často zbytečně hrubí a jejich přístup k tréninkům nebyl na odpovídající úrovni. Nemohl jsem si na toto chování zvyknout a dokonce jsem zvažoval o ukončení svého působení u mužstva. Zlom však nastal včas a bylo to především ve prospěch hráčů i fotbalu. I srpnové soustředění v letošním roce ukázalo, že se ubíráme správným směrem. Ačkoliv se mužstvo zúžilo jen na 13 hráčů, všichni pracovali velice dobře. Nyní si myslím, že hráči jsou po fyzické stránce připraveni velmi dobře, což se nedá říci o některých našich soupeřích. Kromě toho se zlepšili i v technice a především ve střelbě, což byl vždy náš velký problém. Přenést tak tréninkovou střeleckou potenci do zápasu musel by být počet námi vstřelených branek dvojnásobný. Daleko více využíváme standardních situací ke vstřelení gólů. V posledním zápase s mužstvem Kyjí jsme dokonce vstřelili 6 branek po standardních situacích. Často se do nich dostáváme aktivním napadáním soupeře již na jeho polovině hřiště.

Slabiny radši necháme stranou, abychom něco neprozradili soupeřům a zeptám se na specifika tréninku v mladším dorostu?

Nejsem zastáncem tvrdých a náročných tréninků během týdne, i když také jsou nutné a potřebné. Od toho je především letní a zvláště zimní příprava. Snažím se do tréninků zařazovat jak protahovací cvičení, tak i hry, které pomáhají odstraňovat nedostatky hráčů ve hře (obratnost, schopnost rychlé orientace a předvídání). Vytrvalostní a silové prvky zařazuji daleko méně. Preferuji rychlé střídaní jednotlivých cvičení před mnohonásobným opakováním, což nejlépe umožňuje systém kruhového tréninku. Důležitý je také "fotbálek". Ten nesmí chybět na tréninku v různých modifikacích a s nejrůznějšími herními omezeními nikdy, i kdyby měl trvat jen 5-10 minut. Poslední týdny věnujeme hodně času nácviku střelby z různých míst a za různých situací a to se nám velmi vyplácí. Dnes dávají nádherné góly hráči, kteří ještě před 2 roky pomalu nedokopli balon z 20 metrů do branky.

Co bylo nejtěžší tvé svěřence naučit a co naopak jim šlo rychle?

Jak už jsem se zmínil nejobtížnější bylo naučit hráče vzájemné sebeúctě a kolektivnímu chování. Myslím, že hráči již pochopili mojí filozofii a i když se jim někdy nelíbí, jsou dnes již o ní schopni a ochotni mluvit a plnit její základní principy. Uvědomují si daleko více, že všechno "zlé", co jim trenér při tréninku působí, se jim vrátí jako klad pro jejich další fotbalový život. Dokáží dnes již plnit všechna tréninková cvičení požadovaným nasazením. Není-li tomu tak, je na mně, abych tuto situaci včas rozpoznal a upravil náplň tréninkové jednotky, popřípadě ji ukončil dříve. Co nám však dělá potíže, je chvilkové podcenění soupeře. To se projevilo i v prvních poločasech zápasů s Juniorem, Podolím a především v Dolních Počernicích. Po přestávce však na hřiště pokaždé nastoupilo "úplně jiné" mužstvo a své soupeře jsme celkem snadno přehráli.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně štěstí v dobře odstartované sezóně.