Muži A: Hodnocení sezóny 2007/08

Zklamání. Asi nejvýstižnější slovo, které mne při pohledu zpět na tuto sezónu napadá. Body jsou ve sportu hlavním a často jediným kritériem úspěšnosti a poněvadž jsme jich získali nejméně ze 16 účastníků Přeboru, sestupujeme zaslouženě. Úvahy na téma, kde jsme mohli chybějící body získat, kde jsme o ně přišli smolně či kde jsme je prostě získat měli a nedokázali to, jsou nyní již téměř bezpředmětné. Ve fotbale je hranice mezi úspěchem a neúspěchem dost často hodně tenká a tentokrát jsme přepadli na stranu špatnou, ale věřím, že se brzy dočkáme nápravy.

Já jakožto trenér sestupujícího mužstva jsem se rozhodl s hrajícím trénováním skončit a jsem velmi rád, že se nám k áčku podařilo přemluvit Ivoše Flakse, jenž je znám svým patentem na postupy. Společně s Petrem Hnízdem z pozice asistenta a Danem Morávkem jakožto novým vedoucím se jim, doufám, podaří letošní neúspěch brzy odčinit.

Největším problémem, který podle mne zabránil úspěšnějšímu konci Přeboru, byla, zvláště na jaře, ubývající sebedůvěra hráčů. Vzhledem ke klesání tabulkou by se to dalo chápat, ale psychická zátěž byla postupem času téměř neřešitelná a soupěřům velmi usnadňovala zisk bodů. Zvláště v jarní části soutěže jsme téměř bez výjimky byli schopni hrát kvalitně pouze za nepříznivých stavů. V úvodech zápasů za stavů 0:0 a poté při případných vyrovnáních (a párkrát i při vedení) jsme téměř nebyli schopni hrát aktivně. Úseky zápasů, kdy jsme prohrávali o jednu branku, se od úseků remízových lišily opravdu jako den a noc. Přehrát jsme totiž dokázali a k šancím se dopracovali i v zápasech na Dukle a na Meteoru, zápas na Kopanině byl vyrovnaný v podstatě celý. Ale jak v těchto, tak i ve mnoha zbývajících mačích jarní sezóny, jsme v klíčových okamžicích neuspěli. Střídal se pouze typ rozhodující chvíle zápasu. Selhání v koncovce, nedůraz při útočných standardních situacích, nedohrání obranné standardní situace, naivní chyby při bránění. Chyby dělali i naši soupeři, ale my jsme ty naše dělali asi větší, či jsme si nedokázali při nich vzájemně pomoci a platili jsme za ně.

Abych neunavoval výčtem téměř všech zápasů, snad pro ilustraci jich stačí zmínit pár. Vedení 2:1 nad Královicemi, kdy jsme hráli navíc proti deseti soupeřům po vyloučení jednoho z královických hráčů a přesto si soupeř odvezl pro něj zlatý bod za remízu, když využil snad jediné pološance a srovnal z přímého kopu z 22 metrů. Po 14 dnech v dalším existenčním zápase s Radotínem jsme se šťastně dopracovali opět k vedení 2:1 (znovu ze stavu 0:1) a během dvou minut se na našeho brankáře dvakrát řítil osamocený útočník soupeře. Šance sice zahodil, ale dopředu jsme si rázem nevěřili, strnule bránili a byli potrestáni vyrovnáním po rohovém kopu. Pak už jsme do konce zápasu téměř nepřekročili půlicí čáru a za bod mohli být nakonec rádi. Poslední naději na záchranu jsme ztratili v druhém poločase předposledního zápasu sezóny s Uhelnými sklady. Znovu vedeme 2:1, ale náš útočník sám před brankářem netrefí míč, za stavu 2:2 pak neproměníme samostatný nájezd a pak už jsme se vezli do I.A třídy.

Myslím, že problém hráčské psychiky dokládá i můj pocit, že tréninky měli hráči radši než zápasy. Místo aby se těšili na vrchol týdne, chtěli ho mít rychle za sebou a užít si bezproblémový fotbal či střelbu na tréninku. A samozřejmě si tam dovolili mnohem více, než při zápase. Bohužel si hráči neuvědomili, že pokud do zápasů nedokáží vložit věci z tréninku, je zaděláno na velký problém. Pro ilustraci: pokud při tréninku trenér chce po hráčích, aby v závěru udrželi vedení o gól kombinací a útočením do jasných pozic, není to kvůli tomu, aby si hráči nezahráli, ale aby se naučili něco, co právě v zápase mohou použít. To, že to hráči nebyli ochotni či schopni akceptovat a tréninkové fotbálky pak v závěru často měnily vítěze se v zápasech logicky odrazilo a bylo jedním z důvodů ztracených zápasů, kdy jsme vedli. Byli jsme povětšinou i hodnější tým, což se ve fotbale, zvláště při vypjatém boji o sestup či záchranu, moc nevyplácí. A opět: na tréninku protesty proti faulům, křik, naštvání na různé nepříznivé situace, v zápasech spíše smíření s osudem.

Nutno přiznat, že současný kádr v porovnání s tím kupříkladu 3 roky zpátky je určitě kvalitativně horší (Nechvíla spíše paběrkoval než hrál, Trunečka a Vrzal ukončili činnost, Soumar nestíhal z pracovních důvodů, Trusina nechtěl hrát o záchranu, a tak hostoval ve Střešovicích, opory let minulých stárnou, atd.), přesto i nezávislí diváci konstatovali, že to herně nebylo marné, ale chybělo tomu větší nadšení či chuť porvat se s nepříznivým osudem. Věřím, že chuť a nadšení přijde s úspěšným startem do sezóny 2008/2009 a za rok bude mít můj nástupce mnohem příjemnější starosti s psaním hodnocení sezóny.

Mám-li najít alespoň nějaká pozitiva na neúspěšné sezóně, myslím, že to je po letech zapojení se dorostenců. Jak už jsem několikrát zmiňoval, z ročníků 1985-1988 máme v současné době v kádru jediného odchovance Ondru Havlase. Snad tedy ročník 1989, který právě končí v dorostu bude oním prvním, který nastartuje, na Tempu vždy tradiční, přísun mládeže do kádru A-týmu. Martina Hlavíka zastavilo v zimě těžké zranění, ale naznačil své možnosti už v sezóně 2006/2007 a tak po zhojení svého kotníku bude určitě velkým přínosem. Stejné předpoklady stát se časem oporou A-týmu má i Honza Šulc, který na jaře mimo boje o udržení dorostu absolvoval i několik zápasů za áčko a rozhodně nepropadl, spíše naopak. Michal Podroužek sehrál za A-tým zatím jeden zápas a Filip Turek se vrací z hostování na Libuši, ti se teprve musí ukázat, šanci ovšem určitě dostanou. Ještě o rok mladší je Miroslav Pechar, který v pár zápasech A-týmu dokonce táhl útok, musí se ovšem rozhodnout, zda dá přednost vyšší dorostenecké soutěži nebo dřívější adaptaci na mužský fotbal, kterou by měl zajištěnu na Tempu.

Do hodnocení jednotlivých hráčů se pouštět na tomto fóru nechci, neboť by to samozřejmě vzhledem k výsledku sezóny bylo začasto hlavně negativní a to je vždy lepší probrat individuálně. V zimě jsem hořekoval nad těžkostí výběru 3 nejlepších hráčů pro vyhlášení na plese, nyní by to bylo ještě několikrát těžší.

Na závěr bych ovšem i přes všechno výše napsané rád poděkoval všem hráčům za odvedené výkony a ocenil, že tréninková morálka i nálada v týmu se až do hořkého konce nezvrhla v nějakou anarchii či rozvrat, což není u sestupujících týmů samozřejmé. Jak podle mne správně říkal Ivan Hlinka: „Je to jen sport, hlavně se z úspěchů či neúspěchů neposr..!“ A už za týden na prvním tréninku pojďme udělat vše pro rychlý návrat na ztracené pozice!