Je přesně půlnoc z pátka 24. na sobotu 25. června a já sedím v nočním autobuse číslo 98, který mě doveze do centra Londýna. "Překvapivě" jsem zatím jediný cestující. I přesto jsem si z bezpečnostních důvodů sedl co nejblíže k řidiči. Před cestou jsem se ještě stavil v Sainsbury’s, kde jsem si nakoupil dostatek jídla a pití, tak snad neumřu. A začínají přistupovat první spolucestující a já oceňuji, ze jsem nešel dneska nahoru. Očekávám, ze cesta bude plynulá a bez potíží. Autobusy v noci jezdí docela na čas, takže jsem v 1.20 v autobuse směrem Wimbledon a začínám přemýšlet, ze nebyl dobrý nápad spoléhat, že to tam "nějak najdu", nebo ze se někoho zeptám.
Dumal jsem nad tím až do poslední zastávky, tam jsem se zeptal dvou "rozezpívaných" kluků, jestli jsem správně ve Wimbledonu. Okamžitě řekli, že jo. Takže jsem byl správně. Ale kudy dál. Skupinka mladých japonských studentů se zdála taky ztracena, a proto jsem se hned zeptal, jestli náhodou nejdou taky na tenis. Oni, ze jo, ale že vůbec netuší, kde to je.
Museli jsme se ptát několikrát, ale nakonec jsme po pár desítkách minut dorazili k první bráně. Dobrý, jsme zde správně, ale kde je náš vstup. Hledali jsme, až jsme objevili první stanující fanoušky. Myslel jsem si, ze je to konec řady a nezdálo se mi to vůbec divný. Až když jsem se ptal jednoho Angličana, jestli to opravdu je konec. Jen se usmál a řekl, ze to rozhodne není. A jen tak prohodil, ze tam je od dvou hodin odpoledne.
Když jsme konečně dorazili kolem třetí hodiny ranní na úplný konec rady, dostaly jsme speciální "Čekací karty" s pořadovým číslem. Já měl číslo 637, což bylo poprvý kdy jsem měl jistotu, že se na Wimbledon opravdu dostanu. Do rána jsem vůbec nespal. Sedět na "měkký" igelitový tašce a být opřený o studený beton, to pro mě nejsou ideální podmínky ke spánku. Ještě když tam japončíci pořád něco hučeli. Dva se s tim ale vůbec nepárali. Lehli na silnici, pod hlavu si dali plastovou flašku od vody a v klidu spali.
Do pěti hodin chodilo jen par lidiček, ale pak davy začaly být čím dál tím více hustší. Těžko říct, jestli bych se na kurty dostal, kdybych dorazil v předem plánovaných sedm hodin. Možná ano, ale určitě ne kolem desáté hodiny, jak se mi to povedlo. Mohl jsem si taky ještě koupit vstupenku k sezeni na kurt dvě, ale bylo by to zbytečný. Podívat, i když pouze ve stoje, jsem se tam dostal taky.
Šel jsem se tedy podívat na rozpis zápasů a zjistil, že na kurtu číslo 13 hraje Novák-Mirnyj. Dostal jsem se hned za jednu lavičku. Bohužel si tam pak sedl Mirnyj a vedle mě jeho otec, který na něj pokřikoval celý zápas rady a nakonec mi dal i ručník. Sice jen bílý bez loga, ale stejně je to dobry suvenýr. Jen škoda, že nakonec Novák prohrál a utekl tak rychle, ze jsem si nestihl říct ani o podpis.
Viděl jsem taky zapas Martiny Navrátilové ve čtyřhře. Taky jsem stihl Johannsona s Tipsarevičem, Mauresmovou ve čtyřhře, na velký obrazovce zapas mladýho brita Murraye s Nalbandianem, při kterém byla výborná atmosféra, i když nakonec Murray prohrál. Jsem moc rád, ze jsem se na Wimbledon opravdu vydal. Bylo to skvěly a i to noční čekání se dalo přežít a taky japonštinu jsem si trochu zdokonalil...
Jak šel Hlava na Wimbledon a naučil se japonsky
