Do jarní části jsme vstoupili s cílem vybojovat postup do I. třídy. První zápas na Spartě se nesl v poklidném duchu a výsledkem bylo naše vysoké vítězství. Další zápas jsme sehráli na Lokádě a ten přinesl další tři nutné body. První důležitý zápas byl ten s Chabry, které jsme i přes některé herní výpadky prakticky k ničemu nepustili a zvítězili jsme 4:0. Další zápas na Dukle byl mnohem těžší a já osobně na něj jen tak nezapomenu, neboť jsme si vytvořili velikou převahu a získali dvoubrankové vedení. Soupeř byl jak se říká na lopatě, ale my jsme mu darovali snížení, začali se bát o výsledek a úplně přenechali hru soupeři, což mělo za následek porážku 3:2. Další tři zápasy nemělo smysl hrát, celkové skore 37:0 dokazuje, že běžná tréninková jednotka by měla pro kluky větší přínos než takový zápas.
Rozhodující zápasy přišly nakonec. Na Přední Kopanině jsme začali celkem dobře, vytvářeli si víc šancí, ale jinak to byl zápas vyrovnaný a, jak správně poznamenal Petr Flaks, hodně o první brance. Tu jsme dostali po zaváhání obrany my, ale to nás nesložilo, měli jsme ještě do půle tři šance to srovnat, nemluvě o dalších možnostech, včetně břevna, na začátku druhého dějství. Pak jsme ale inkasovali podruhé a vzápětí vlastencem potřetí a i přes snahu jsme prohráli 4:1.
Do posledního zápasu s již jistě prvními Třeboradicemi jsme šli s cílem vyhrát a udržet tak druhé místo. Soupeře jsme většinou přehrávali, ale chybělo nám trochu toho štěstí v koncovce, především ve skrumážích před soupeřovou brankou. Pár sekund před koncem zápasu (i sezony) měl vše na kopačce Dan France, ale ve výborné pozici dal těsně nad. Již víme, že tato branka by znamenala vytoužený postup a je to tedy klasický důkaz známého pravidla, jak malý rozdíl je mezi úspěchem a zatracením. A proto je fotbal tak krásný a krutý zároveň.
Na podzimní výkony určitě navázal Dan France, který byl opět střeleckou hvězdou, i když v některých zápasech mu to herně tolik nešlo. Patrick Hnat tým jako kapitán táhl nejen dosaženými brankami, ale i nasazením a bojovností. To Marek Benda s Karlem Sehnoutkou opět dokazovali, že bez nápadu a invence se fotbal neobejde. Je škoda, že se Kája zranil, v závěru nám určitě chyběl. Tomáš Hlavík je příkladem toho, jak chování dokáže ovlivnit výkonnost hráče a je to určitě škoda. Ve druhé půlce jara se pak chytil Tomáš Procházka a v posledních dvou zápasech Ondra Šulc ukázal na co má a usvědčil se, že celou tuto sezonu odehrál na půl plynu, což je určitě škoda.
Jsem rád, že v posledních zápasech se osvědčili hráči ročníku 94 Čech, Lehký a Hájek, byla to pro ně určitě dobrá škola a příprava na další sezonu. Ještě víc mě ale těší, že celé jaro pomáhali kluci mladšímu dorostu a i když výrazně mladší, stali se někteří stálými členy základní sestavy a oporami týmu. To platí především o Bendovi s Hnatem, kteří jako ročník 93 obstáli v souboji s hráči o tři roky staršími.
Jak už to tak bývá, vše jednou končí, tak jako teď já u týmu starších žáků. Odcházím z osobních a studijních povinností, vždyť poslední rok jsem na Tempu byl prakticky každý den, včetně víkendů a stálo mě to mnoho fyzických i psychických sil. Na Tempo ale nezanevřu, budu se zde i nadále vyskytovat jako hráč Benfiky, jako pomocník na brigádách, turnajích apod. a ovšem, hlavně a především jako divák a fanoušek nejen týmů starších žáků a mladšího dorostu.
Hodnocení sezóny: Starší žáci
