Největší starosti dělalo klubu z Lhotky během třicátých let udržení pozemku, na kterém stálo hřiště. Ztráta pozemku by totiž znamenala zrušení klubu. Tyto obavy se znásobily roku 1935, kdy majitel, pan Schubert, nařídil tehdejšímu AFK Zátiší, aby ve všední dny propůjčili hřiště německým studentům a to do doby, než si Němci postaví vlastní stadion. To ovšem znamenalo, že hráči z Lhotky neměli kde trénovat. Odmítnout klub ale nemohl, protože by pak přišel o hřiště definitivně. Němečtí studenti se k tomu postupem času stávali stále sebevědomějšími a svým chováním cíleně provokovali obyvatele Staré Lhotky. Večer se navíc začali scházet v místní restauraci, kde zpívali německé písně, zdravili se „sig-heil“ a nosili hákové kříže. Vzhledem k napjaté době a růstu moci hitlerovského Německa se nedalo předpokládat, že by proti nim někdo oficiálně zasáhl. Co ale neudělaly úřady, udělali sami občané.
"Netrvalo to dlouho (a na to si vzpomínám velmi dobře, bylo mi v té době 20 let), když jednoho dne přijeli od Prahy dva plně obsazené autobusy, které zastavily poblíž restaurace. Z nich vyskákalo asi 60-70 mužů. Co se dělo potom, lze jen těžko popsat. Tito muži vytrhali plaňky z plotu, vtrhli do restaurace a bylo po německém zpěvu. Začla taková mela, že nikdo nevěděl, co se děje. Začli studentům strhávat hákové kříže a to i s klopami kabátů. My, kteří jsme zvenku přihlíželi, jsme rovněž nevěděli, o co jde. Slyšeli jsme jen řinčení skla a nářek. Tato rvačka trvala asi čtvrt hodiny. Poté všichni nasedli zpět do autobusu a odjeli. Krátce nato přijely sanitky a policie, která ale stejně nic nevyšetřila, protože skutečně nikdo nevěděl, o koho šlo a celá akce byla provedena tajně,“ píše ve svých vzpomínkách Oldřich Kapitán.
Až po půl roce vyplynulo, že se jednalo o jisté dělníky z Libně, kteří přijeli na pozvání pana Vacka, člena výboru AFK Zátiší. Každopádně tato akce přinesla své ovoce. Němečtí studenti přestali docházet do restaurace a i v chování na veřejnosti se velmi zmírnili.
Pak ale přišla ale druhá světová válka a s ní i těžké životní podmínky. Přesto se ale podařilo fotbal na Lhotce během války udržet. Ale nejen to. V průběhu války ve fotbalovém klubu AFK Zátiší údajně fungovala ilegální skupina. Někteří členové této ilegální skupiny byli ve výboru fotbalového klubu, který jim umožňoval organizovat setkání se všemi členy této ilegální skupiny tím, že pořádal různé výlety a zájezdy. Někteří členové této skupiny byli později zatčeni a odvezeni do koncentračních táborů a domů se již nikdy nevrátili.
Za války fungovaly na Lhotce dvě družstva mužů a jedno mládeže. Sportovní výkonnost těchto týmů byla na solidní úrovni. A-tým mužů hrál druhou třídu. V té době nebyly ani na lepší soutěž podmínky. Sociální vybavení klubu bylo totiž stále velmi chudé. Za šatny, které byly umístěny v lesíku, sloužil starý vršek autobusu a dřevěná bouda o velikosti 2x2 metry. Rozhodčí se převlékali ve staré dřevěné trafice. Navíc se hráči z Lhotky museli na hostující zápasy přesouvat pěšky, jelikož neexistovalo žádné spojení. Již tehdy se ale odehrávaly prestižní zápasy, derby, mezi okolními týmy. U většiny z nich přetrvala rivalita dodnes. Jmenujme např. Libuš, Cholupice, Háje, Chodov, Šeberov, Písnice, Kunratice, či dnes již mimopražské Jílové, Vestec nebo Kostelec u Křížků.
I válku tak fotbal na Lhotce zdárně přečkal a klub s nadějí vyhlížel další léta. V roce 1947 dostal lhotecký klub od primátora Vacka dřevěnou klubovnu, která ale zanedlouho vyhořela. Roku 1948 přišel převrat a s ním i změna názvu klubu. Z dosavadního AFK Zátiší se stal Sokol Lhotka.
(pokračování příště)
Z historie, díl III: Za války na Lhotce působila ilegální skupina
